Nový Bor město skla

Město Nový Bor leží na okraji Lužických hor. V první polovině 18. století se z osady vyvinula samostatná obec. Tato obec vyrostla na lesní půdě – vřesovišti, označovaná německy jako Haida (Heyde), později česky Bor.

Roku 1710 panství převzal rod Kinských. Na žádost hraběte Kinského dne 26.2. 1757 česká královna Marie Terezie stvrdila podpisem listinu o povýšení na na tržní poddanské městečko se čtyřmi výročními a pravidelnými týdenními trhy.

Osudy Nového Boru začalo velmi záhy ovlivňovat sklo. Podhůří Lužických hor mělo za sebou bohatou sklářskou minulost sahající až do vrcholného středověku, když se v polovině 17. století začalo místní obyvatelstvo orientovat více na zušlechťovatelské profese a obchod se sklem, než na samotnou hutní výrobu. O narůstající vyhraněnosti oblasti svědčí i fakt , že v průběhu 18. století již velkému počtu zdejších malířů, brusičů a rytců produkce místních hutí nestačila a skleněné polotovary se pro ně musely dovážet až z velmi vzdálených oblastí Čech a Moravy. Předností kraje byla i blízkost mezi Prahou a labskými vodními cestami, směřující dále přes Hamburk k moři. Nezanedbatelné byly letité zkušenosti s plátenictvím na Rumburku. Vždyť přibalit křehký artikl, který nabýval mezi exportními produkty na stále větší oblibě, ke štočkům plátna, nebylo žádným problémem.

Ještě na začátku 18. století měli ve dvou desítkách borských stavení něco společného se sklem jen čtyři osoby, ale již o padesát let později výhodná domácká práce začala konkurovat tradičnímu tkalcovství a práci v zemědělství. Sklářští podnikatelé využili výhod udělených jim hrabětem Kinským a přenesli správu svých exportních firem z okolních obcí do Boru.

Na konci 18. století bylo kolem nově postaveného kostela Nanebevzetí Panny Marie již více než padesát domů. Město se stalo domovským sídlem společností (kompanií) čile obchodujících se Španělskem, Portugalskem, Holandskem a Amerikou.

Z legendy plánu města lze vyčíst, že z 233 domů patřilo 43 exportérům skla a v dalších šestnácti domech bydleli skláři, brusiči a malíři skla, pozlacovači nebo zrcadláři. Na přelomu osmnáctého a v první třetině 19. století příznivý vývoj borského sklářství přerušila vleklá obchodní krize. Politické a válečné události ve světě, zastavení obchodu se zámořím a zahraniční konkurence byly hlavní příčinou útlumu exportu, na který doplatily téměř všechny zdejší sklářské společnosti.

Na oživení borského sklářství měl velkou zásluhu Bedřich Egermann. Z jeho ateliéru, začaly vycházet výrobky, které se mohly měřit se zahraniční konkurencí. Dalším příkladem může být páter Václav Rubeš. V době jeho rektorování borská piaristická škola dosáhla vrcholu v počtu žáků a kvalitě jejich odborné přípravy pro práci v exportních firmách a ve sklářské výrobě. Na piaristické kolegium programově navázala borská sklářská škola založená v roce 1870, která dodnes sídlí ve Wolkerově ulici.

Poučení, že jediným východiskem z krize je rychle se přizpůsobit situaci, hledat jiné cesty odbytu a ve výrobě pružněji reagovat na požadavky trhu, vyneslo borské sklářství kolem poloviny 19. století opět na přední pozice obchodu. Pokles exportu v šedesátých letech byl však příčinou nové nejistoty. V této neklidné době, provázené změnami společenských vztahů a preferováním průmyslové výroby, systém rodinných obchodních společností začal ztrácet na funkčnosti a po překonání krize byl nahrazen novou formou exportu.

Sklo prodával přímo výrobce prostřednictvím vlastní nabídky nebo obchodních zástupců. Časté byly obchodní firmy podnikající s výrobky zdejších domácích dílen a malých rafinérií, které byly neodmyslitelnou součástí zdejší sklářské výroby. Modernizace technického vybavení města, nová železniční trať a komunikace usnadňující dopravu uhlí k vytápění sklářských pecí, to vše v poslední čtvrtině 19. století urychlilo soustředění sklářské výroby do města a jeho bezprostředního okolí.

Doba přála i zájmové a kulturní činnosti. V rámci aktivit Odborového svazu sklářského dělnictva bylo v roce 1893 v Novém Boru zřízeno Sklářské muzeum.

Přes útlum v letech 1. světové války konjunktura v mladém Československu rozvoj zdejšího sklářství ještě vystupňovala. Na Borsku a Kamenickošenovsku se zabývala výrobou, zušlechťováním a exportem skla téměř stovka větších firem. Pro zjednodušení vývozu byl v Boru roku 1892 otevřen konzulát Spojených států amerických (Konsulátní ulice, dnes část ulice B. Němcové) a v roce 1905 zřízen celní úřad. Řada peněžních ústavů zde otevřela své pobočky. Ekonomická úspěšnost se projevila i na vzhledu města. Vysoký standart je dodnes patrný na reprezentativních vilách továrníků.

Prosperující průmysl byl výzvou i pro mladé Čechy z vnitrozemí, kteří zde nacházeli práci a nový domov. Ještě v roce 1921 už jich bylo sedm set. Z iniciativy české menšiny byl postaven pomník obětem Rumburské vzpoury na lesním hřbitově v roce 1923, vybudována česká čtvrť s českou měšťanskou školou otevřenou v roce 1928 nebo zaveden český vyučovací jazyk ve sklářské škole roku 1934.

Sociální a národnostní vztahy v tomto pohraničním městě začaly však být na sklonku třicátých let podrobovány těžkým zkouškám. Příznivý vývoj ve sklářství kulminoval kolem roku 1930 a již v následujících dvou letech se zoufale potýkal s hospodářskou krizí. Jako na povel vyhasly pece sklářských hutí a v rafinériích se zastavila výroba. Nebylo to poprvé, kdy skláři museli odcházet za obživou do zahraničí. Přes krátkou konsolidaci nedaly na sebe dlouho čekat události nejvážnější. Sklářská výroba byla omezena na minimum, většinou s náhradním programem sloužícím zbrojnímu průmyslu. Bor přerušil obchodní spojení se světem.

Po roce 1945 znárodněný sklářský průmysl dostal do vínku desítky válkou těžce poškozených soukromých sklářských firem a domáckých dílen. Úkol urychleně obnovit výrobu ve sklárnách však navíc ztěžoval nedostatek surovin a energetických zdrojů. Obtíže byly s náhradou odsunutých německých pracovníků, kteří byli často velmi zručnými řemeslníky a zkušenými podnikateli. Přesto už na začátku roku 1946 odcházely z Boru první exportní zakázky a částečně se konsolidoval tuzemský trh.

V 60. letech 20. století, díky výhodnému exportu z národního podniku Borské sklo, došlo k rehabilitaci tradiční sklářské výroby. Zřízením generálního ředitelství podniků zabývajících se u nás výrobou užitkového skla v roce 1972 (od roku 1974 s názvem Crystalex) v Novém Boru, se dostalo městu zaslouženého titulu metropole československého sklářství. Na jeho světovosti měla nemalou zásluhu i aktivní účast našich sklářů na domácích a zahraničních výstavách a od roku 1982 pořádání Mezinárodních sklářských sympozií.

K poslední výrazné změně organizační struktury zdejšího sklářství došlo po roce 1989, v souvislosti s politickými a hospodářskými změnami v naší zemi. Vedle společnosti Crystalex vznikly soukromé firmy, které navázaly na svou válečnou tradici nebo budovaly svou existenci od základů. Město si připomnělo svou minulost a opět se stalo střediskem desítek drobných sklářských studií a rodinných rafinačních dílen s osobitou řemeslně náročnou výrobou tradičního a moderního skla.

Nedávná finanční krize (2009) sklářský průmysl opět těžce postihla. Byly vyhašeny pece v největším podniku Crystalex, mnohé sklárny a dílny se těžce potýkaly s nedostatkem zakázek. Tato situace dobře známá z historie byla opět překonána schopností přizpůsobit se situaci a v současné době zažívá sklářství a s ním i celé město opětovný růst.

Originální umělecká díla studentů a sklářských výtvarníků, představovaná na výstavách ve sklářském muzeu podtrhují vyhraněnost těch, kteří v Novém Boru žijí a tvoří.